Čtěte naše články a vyberte si za to krásné odměny!! (více v záložce "Odměny") 

Thajské masáže a jiná dobrodružství

 

 Nakladatelství: Brána

Rok vydání: 2011

Počet stran: 250

Naše cena: 199,- Kč (ušetříte 50,- Kč)

Kategorie: Humor

 Dovolujeme si Vám nabídnout knihu naší redaktorky Aleny Harnové. Všechny knihy objednané na našich stránkách jsou s podpisem autorky, je také možné dopsat věnování, například jako originální dárek.

A pokud chcete ušetřit na poštovném, objednejte si rovnou i další naše knihy z nabídky (jednotné poštovné 60 Kč - platba předem na účet). Knihy je také možno vyzvednout osobně Praha- Záběhlice). Navíc za nákup každé knihy získáte 1500 bodů do Vaší kasičky a můžete si vybrat krásné odměny (více v záložce "Odměny").

Objednávat můžete na mail alena.harnova@nas-svet.cz

 Přejeme krásné počtení,

Vaše redakce

Upoutávka na knihu je i na Youtube, a to se Sámerem Issou, Alexanderem Hemalou a Domenicem Martuccim. Pro zvědavce přikládáme odkaz:-)

http://www.youtube.com/watch?v=9inJeRRuWek

 Anotace:

Sesbírejte nejneslučitelnější povahy a vyšlete je společně na měsíc do jihozápadní Asie- Thajska, Barmy, Laosu, Malajsie a Singapuru.

   To by mohli takhle namíchat snad jen pejsek s kočičkou- manažerka, alkoholik, flegmatik, cholerik a všudybýlek ´všechno znám, všude jsem byl a všemu rozumím´.

   Z toho může vyjít buď jen seance anonymních psychiatrických pacientů  nebo veliká legrace prošpikovaná vtipnými i neuvěřitelnými příběhy a dialogy.

   Nabízím vám tuto směs k ochutnání, nechte se unést dálavami- Bankok a jeho paláce, hory a sloni na severu, mlžný Mekong, moře a ostrov Phi-Phi, který chvíli po nás smetla vlna tsunami, Kuala Lumpur s největší stavbou světa Petronas Tower a kosmopolitní Singapur s čínskými chrámy i nočním životem.

   Takže… posuďte sami a hlavně se dobře bavte!!

 

Ukázka č. 1:

-8-   Bamboo na woku

   Na oběd jsme si každý ulovili, co nám padlo do oka.

   Lenka si dala na woku smažené nudle s bambusem a kuřecím masem.

   „Ukaž, co to máš? To vypadá hezky… kurec, a pěkně to voní… je to dobrý?“, chtěl hned vědět hladový Pavel.

   „Už zase vidí jídlo, to s ním nebude řeč, dokud si taky něco nedá“, povzdychla si jeho žena Tereza a začala vytahovat peníze.

   Pavel se hned zajímal, zda se to dá nějak dokořenit a na co že to mají spoustu těch skleniček a mističek.

   Pán nám začal plynně thajsky vysvětlovat, k čemu všemu jsou.

   Byli jsme na to stejně jako na začátku.

   Anglicky (a to už méně plynně) se nám z něj podařilo vypáčit jen pár slov jako „wok, bamboo, chicken, noodles a rice“. Časem jsme pochopili, že toto je veškerá slovní zásoba všech Thajců a jsme tedy odsouzeni celý měsíc jíst jen rýži nebo nudle. Ale až po delší době jsme pochopili, že toto omezení je sice dáno jejich slovní zásobou, ale ta je omezena jejich zásobou v kuchyni. Oni totiž opravdu nic jiného než rýži a nudle nejí.

    Mělo to zase výhodu pro ty členy naší skupiny, kteří neuměli anglicky a tak jim stačilo k naučení opravdu jen pár slov, aby nezhynuly hladem.

   V různých místech se pak ještě menu rozšiřovalo o vepřové, buvola a u moře ještě o ryby. I tohle naši neangličani v pohodě zvládli.

 

   No nicméně to nevyřešilo Pavlovu klíčovou otázku na různé skleničky, ale celkem rychle pochopil, že mu v tom místní obyvatelé (kterých se mezitím seběhlo několik z okolí a „radili“) nepomohou.

 

   Je třeba začít jednat a musí položit na oltář nějakou oběť, a to asi sebe, a nasypal si prášek z jedné mističky do jídla.

   „Jde to, chutné. Asi je to příchuť z krevet, když je to růžové. Jdu dál, copak to máme tady?“, a lup tam špetku dalšího prášku.

   „Taky dobré, teď ještě zkusím tento“, a uchlácholen pozvolným vývojem mdlé chuti začal experimentovat s množstvím.

   Jen co otevřel skleničku, vyhrkly mi slzy do očí jako předvoj zkázy. Já tušila, ale Pavel byl odhodlán jednat dál.

    S nic netušícím úsměvem si dal do pusy další sousto. Chvíli se nic nedělo, ale pak postupně začal měnit barvy v obličeji, do očí mu vyhrkly slzy stejně jako mě před pár minutami a za chvíli z uší plameny.

   „Pomoc, hasit, to mě zabije. To je snad nějaká kyselina…“, volal zoufale Pavel.

  Ale to už se místní kibicové seběhli kolem a smáli se, až se za břicha popadali. Začali nám vysvětlovat, že thajská kuchyně je trošku ostřejší a tak musí být turista obezřetný (jinými slovy ne nenažraný a nemůže si tam nasypat půlku mističky). Nebo tak jsme to alespoň pochopili z posunků a dalšího anglického slova, které ovládali= HOT´. Ona celá jejich kuchyně je dost ´hot´ a vám z toho bude ´hot´ následovně.

 

 

-9-   Nástrahy tržiště a azbestový Adam

 

   Takto poučeni thajskou krmí jsme se vydali do víru tržiště.

Je to celkem zábava potloukat se tam a dívat se na ty krásné výrobky. Třeba výrobky z teakového dřeva anebo z kokosového, to je velice legrační, je celé kropenaté. Lžičky, misky, hůlky na jídlo….všichni měli turistickou potřebu začít nakupovat suvenýry už hned teď a tady.

   „Kurec, no za ty prachy, nekup to,“ prohlásila Tereza a už tahala peněženku. Asi bylo třeba roztočit nějakou tu korunku (tedy spíše báth) a nakoupit suvenýry domů, než to Pavel všechno prožere.

   „Neblázněte, vždyť to budete tahat celý měsíc na zádech. Toho ještě po cestě uvidíte…“, snažil se zastavit naši invazi Olda.

   „A i TYHLE lžičky a talířky?“, snažila jsem se zpřesnit situaci.

   „Všechny lžičky a talířky“, řekl důrazně Olda a táhl nás pryč.

 

   Na místě srazu už byli všichni. Někteří jen tak postávali, někteří fotili vše kolem, jiní zase měli v ruce kus žvance a dávali všem ochutnávat.

   Adam s Evou seděli na židlích v restauraci a dojídali baštu. Byl to spíše stánek, ke kterému někdo postavil pár reklamních stolků jako upoutávku na značku, kterou jsme v životě neviděli a ani během pobytu v Asii nespatřili. Postupně jsme si k nim přisedávali a dávali si také něco studeného pití. Počáteční obavu z ledu, že nevíme, z jaké vody ho vlastně vyrobí, nás rychle opouštěly a my si ho do skleniček ládovali všemi deseti. I na kolenou bychom o něj škemrali. Myslím, že jsme prodavači zvedli pěti kokakolama roční obrat na dvojnásobek, jak byl šťastný a jal se nás hned obsluhovat.

 

   Adam odklopil víčko skleničky, která byla na stole, a lžičkou začal přidávat obsah do svého talíře. A přidával a přidával…

   Pojali jsme podezření o obsahu a začali mu dávat rady a líčit naši nedávnou zkušenost s kyselinou (rozuměj chilli papričkou) v jídle.

   „Já to tak mám rád, doma si klidně do jídla nakrájím i několik feferonek“, smál se nám Adam.

   Po přidání asi desáté lžičky zpozorněl i thajský prodavač/kuchař/číšník a nevím, co ještě dalšího, v jedné osobě (tady vlastně v každé provozovně, ať už se jednalo o jídlo či ubytování, pobíhal vždy jen jeden mužík a byl takové ´deset v jednom´) a začal ho upozorňovat, že to je opravdu moc HOT.

 

   „Ok, don´t worry“, uklidňoval ho Adam a s klidem dál pokračoval v jídle.

   Kuchař znejistěl a začal něco vykřikovat. Z okolí se pomalu začali scházet ostatní kuchaři/číšníci a i oni chtěli přijít se svou troškou do mlýna.

   „To být moc pálivé, to nedávat tolik lžička“, začal jeden.

   „Ty turista si vzít z jiné skleničky, toto pro thajská kuchyň. To jíst jenom my místní. My zvyklí, naše žaludek taky zvyklé.“

   „To být rozmačkané feferonky“, najednou těch anglických slov ze sebe vykulili asi více, než kdy před tím v celém životě. Asi měli strach o Adamův život a jen nevěřícně kroutili hlavou, jak mu pěkně chutná a ještě si pořád přidává, dokud nevyplenil celou skleničku.

   To už kolem něj stálo docela obstojné publikum. Napadlo mne, že bychom mohli začít vybírat za představení.

   Ani po skončení jídla se obecenstvo nerozcházelo, asi všichni čekali, co bude dál. To přece turista nemůže přežít!!!

   Ale stále se nic nedělo a Adam se na ně usmíval. Chvílemi to dokonce i vypadalo, že si snad řekne o další porci feferonek. Ale to by asi bylo i na Thajce moc a tak jim nechtěl způsobit žádnou vážnou psychickou újmu. Tak jen pěkně poděkoval a zalil to pivkem.

   Myslím, že jsme tím dali vážnou lekci domorodcům hned v úvodu.

  

 

-10-   Tržiště v bikinách

 

 

   Odpoledne už bylo takové volnější v pohodové náladě. Na programu jsme měli vodní trhy, kam jsme se dopravili záhadným dopravním prostředkem, který vypadal jako nakřížený autobus, tuk tuk a rikša v jednom. Zavezlo nás to někam na předměstí Bankoku. Byly to vlastně takové malé Benátky východu vyrobené z bambusu. Místo Dómu svatého Marka a slavné zvonice trčela někde z hloubi pralesa pagoda, ale k té jsme se za dobu krátkého pobytu nestačili vůbec probojovat.

   Místo ulic tady byla nábřeží a různé více či méně křivé a šišaté můstky přes ´plavební kanály´, všechno originál bambus. My se do středu tohoto ´city´ dostali také po vodě, frčeli jsme na stejné lodi, ze kterých jsme si potom kupovali kokos na žízeň a ovoce na svačinu. Toho tady bylo požehnaně, spousta druhů, vůní i velikostí, až nás naše české oči přecházely.

   Něco takového jsme ještě neviděli. Jedno vypadalo jako zelený velký ježek a náš místní průvodce nám lámanou angličtino-thajštinou vysvětlil, že být sice moc dobré, ale také pěkně smrdět, a tak mají v těchto končinách i speciální piktogram s přeškrtnutým ježatým oválem. Třeba do hotelů vám to rozhodně tahat nedovolí, to by potom asi museli vykoupit celou zásobu toaletních vůní z místní drogerie.

   Ona i budova opery v Singapuru mám tvar na počest tohoto ovoce. Protože jsme ale k opeře v Singapuru dorazili až po setmění, tak nevím, zda věrně kopíruje i tou barvou. Jen jsem doufala, že vevnitř bude i jiný odér.

   Ale zpátky na vodu. Všude se pohybovaly bárky, prodavači na nich byli zruční piloti jako ve Formuli jedna, zvládali to levou zadní, ještě u toho stačili osekat kokos nebo vám navážit kilo podivného růžového ovoce. Byli třeba i v pěti řadách vedle sebe. Na dálku jste ukázali, co chcete, gestem a pozvednutí jednoho kusu zmiňovaného objevu si to prodejce ověřil a pak vám přes čtyři řady loděk poslal balíček. Peníze putovaly stejnou cestou, jen opačným směrem. Asi na to Budha dost pečlivě dozíral, protože vždy všechno dorazilo správně na místo určení a nic nechybělo, tedy alespoň nikdo nic nereklamoval.

  

   Najednou se ze zatáčky vyřítil další člun a už už to vypadalo, že do pětiproudé dálnice loděk naboří.

   V duchu jsem viděla lítat kokosy, žbluňk, žbluňk, jako žabky by popadaly do vody. No, jeden by také mohl přistát mě u nohou, ale vzhledem k tomu, že jsem při eliminací balení v Praze mačetu do batohu nepřidala, tak by mi to stejně asi bylo k ničemu.

   Na poslední chvíli ale kapitán evidentně závodní lodi s hromadou zeleného ovoce neznámého původu provedl v rychlosti manévr, za jaký by se nemuseli stydět ani členové fotbalové reprezentace. Prudce sebou smýkl doprava a vjel pod molo u domů na nábřeží. Jen tak tak nás lízl sprškou vody.

   Bohužel to nebyla poslední sprška toho dne a bohužel ne všechny nás tak pěkně minuly. Každý nějakou schytal, šlo jen o to, eliminovat množství nahnědlé a snad i nevábně páchnoucí vody, která se vám rozprostře na tváři a objektivu fotoaparátu.

   Po třetí koupeli jsem to přestávala řešit a pustila jsem se do nákupu suvenýrů. Olda nebyl na dohled, takže mě nebude peskovat, že jsem bláznivá a mám s tím ještě pár týdnů počkat, jinak se sedřu jako soumar. Taková krásná kožená pouzdra na rtěnku se sloníkem a nápisem Thajsko. To si přece nemohu nechat ujít. A vevnitř i zrcátko!! Beru jich hned pět, to se v batohu někam přece vejde.

  

   Po dvou hodinách už jsme začínali být upečení, protože tady nebylo moc stínu. Rozhodli jsme se tedy pro kokosové zpestření a houkli jsme na paní v loďce, která se nám vzdušnou čarou zdála nejblíže.

   Měla na hlavě klobouk, který tady byl buď výkřikem poslední módy nebo staletou tradicí, protože ho na hlavách měli snad všichni. Vypadal jako proutěný koš spletený z bambusu, posazený na hlavu dnem vzhůru a dole se zvonovitě rozšiřoval, aby poskytoval co největší stín na ramena. Byl docela šik.

   Když se hlava s kloboukem pozvedla a promluvila, pochopili jsme, že je to pán. Vzhledem k tomu, že anglicky neuměl, tak ho naše prvotní mylné oslovení neurazilo. Na objednávku nám stačily ruce, ukázali jsme na kousek, který chceme, on se širokým bezzubým úsměvem přikývl a mačetou začal odsekávat vršek pořádného ořechu. Já bych si při této manipulaci zcela jistě odstranila omylem i pár prstů, takže jsem před ním nakonec pomyslně smekla i klobouk (jinak jsem nosila zásadně reklamní kšiltovku značky, na kterou si už nevzpomínám).

   Z odseknutého vršku vznikl jakýsi poklop a dovnitř se vsunulo brčko. Tekutina byla lahodná, vychlazená a vcelku nás i zasytila.

   Pomalu jsme se začínali poohlížet po Oldovi, aby nás navigoval zpět do hotelu, odkud nás čekal noční přejezd autobusem (tentokrát jsme doufali v něco lepšího než pouliční směs zdejších čtyřkolých dopravních prostředků). Mířili jsme na sever- cílová destinace Chang Mai.

 

   Když jsme potom v pokojích sbalili batohy, svačinky a jiné hlouposti na cestu, plni velkých očekávání jsme se vydali na nedaleké autobusové „shromaždiště“, odkud vyjížděl náš nefalšovaný autobus.

 

 

 

Ukázka č. 2:

 

-28-   Zlatý opiový trojúhelník

 

   Blížili jsme se už k hranicím s Laosem. Ve všech narůstalo napětí, takové to šimrání v podbřišku, kdo první uvidí nějaké stopy po opiu (někteří se v naději i sázeli, že budou jako první a tak), ale kde nic tu nic.

   No jestli to nejsou jen takové ty výmysly cestovních kanceláří, aby sem nalákaly turisty. Dnes už jim nemůžete věřit ani opium mezi lesy. Jedinou památkou po slavné droze bylo asi jen místní muzeum. Zajímalo by mě, kdo ho tak asi založil a kdo byl ochoten vzdát se rodinných instrumentů děděných z generace na generaci, aby je šupli do poliček za sklem a nechali na ně sedat prach. Taková škoda!

   Venku nás ještě před muzeem zaujala dílna na mýdlo s mistrem, který uměl kousky, až nás zrak přecházel. Z klasické kostky několika zručnými tahy vyřezal květinu nevídaných barev a vůně, vedle zase ptáčka v letu a spousta dalších neidentifikovatelných předmětů.

   Emil se hned jal vyjednávat cenu s množstevní slevou, zřejmě se mu zdálo, že má ještě dost místa v batohu a chtěl ke své čajové soupravě přidat ještě pár dalších krámů. Ale ono se mu zase není co divit, doma tři ženské, jedna z toho učitelka (tedy minimálně jedna, co dělají dcery bylo tajeno), takže se nějak podarovat musí a na laciná bavlněná trika z trhu mu asi z vysoka kašlou.

   „Musím něco dovézt holkám, aby měly radost,“ bránil se při každém nákupu, ale já si spíš myslím, že to dělal proto, aby ho zase příště pustily na další výlet. Nebylo by přece fér, aby si těžce naškudlené penízky utrácel sám.

   Kolem oběda jsme dojeli na místo, které nemůže vynechat žádný správný turista. Ani čedokář z klimatizovaného autobusu, ani batůžkář s blechami v pyžamu.

   Před námi se rozestoupily stromy jako před jinými Rudé moře a my vykročili na rozlehlou terasu. Zatajil se mi dech. Ten pohled… Tak tady je ´Golden triangle´ neboli Zlatý trojúhelník. Tohle a ne to načančané naklizené tržiště dole ve městě. Úchvatný pohled na meandr řeky Mekong, do kterého se vlévala řeka Ruak a všude kolem deštný prales. Toto je místo, kde hraničí tři státy: Thajsko, Laos a Barma. Tak to není jen turistická povídačka o pašerácích opia (i když oblast Zlatého trojúhelníku byla donedávna jeho největším světovým ´producentem´, dnes klesla ´až´ na druhé místo) a jediným cílem návštěv není Muzeum opia hned vedle krámků s nazdobeným mýdlem a jinými serepetičkami. Pro mě to nebylo o ´zlatém opiu´, ale o míru v duši, který z tohoto místa sálá, napadlo mne. Posvátné ticho najednou narušil šustot a zvuky pohybů, jak všichni vytahovali fotoaparáty.

   „Hele, Evo, postav se mi pod tu ceduli, ať se mi to tam všechno vejde,“ pokřikoval Adam a vrátil mě zpět do reality. Meditace je u konce a honem lovím foťák, protože to jako každý správný turista musím také zaznamenat. Bo jinak by mi doma neuvěřili.

    Tak se také povinně stavím pod dřevěnou ceduli s nápisem identifikujícím místo a doufám, že mi nežuchne na hlavu. Panty cedule totiž dost podezřele vržou a připadám si jako v nějaké pochybné scéně z filmu o Divokém západě, kde se kovboji, který právě rozráží dveře do salónu, také něco podobného se jménem tamní hospody pohupuje nad hlavou.

   Přemýšlím, zda byl někdy někdo ve filmu podobným kusem dřeva zabit. Na nic si nevzpomínám a to mě uklidňuje (fakt, že jsem westerny nikdy moc nesledovala, raději neberu v potaz).

 

 

-29-   Lao za řekou

 

   Při pokračování v cestě se ukazuje, že prostá dřevěná návěstí jsou v těchto světových končinách celkem hitem.

    Podobně totiž vypadala i hranice s Laosem. Žádné hromady kovu, elektroniky, čidel a pasová kontrola. Nic. Jen prostá konstrukce ze dřeva a nahoře nápis. Na každé straně uvedena ta země, do které vjíždíte.

   Sice vyběhl z přilehlé budky nějaký panáček a něco gestikuloval, ale vzhledem k tomu, že to nebyla angličtina, jsme ho nebrali moc vážně a vyprdli jsme se na něj. A kdybychom nestavěli na břehu Mekongu, asi bychom profrčeli dál, aniž bychom jeho maličkost nějak registrovali. Otázkou by ovšem bylo, kam by to ´dál´ asi bylo, zda tato cesta ještě někam vede. Možná končí v nedaleké vsi a dál už je jen polňačka plná slepic atletek, které si z ní udělaly běžeckou dráhu. Její jiné využití bych si tady asi moc neuměla představit, protože jsme v posledních hodinách žádné jiné auto nepotkali.

   Mekong. O něm jsme se učili ve škole. Sice si už nepamatuji co, ale učili. Nejdelší řeka Asie? Nebo druhá nejdelší? A co Ganga, tu jsme viděli z letadla a je jí taky pěkný kus, o té jsme se také něco učili, to si pamatuji, měla jsem to v písemce asi tak v sedmé třídě. Ale tady mi to bylo najednou tak nějak fuk. Mekong. Ostatní horečnatě listovali v průvodcích, ale já si vychutnávala nádheru mohutného toku. Mekong. Konečně stojíme na jeho břehu a zítra se po něm budeme plavit. To bude dobrodrůžo.

  

   Pomalu se k nám od druhého břehu začala blížit loď. Jak se přibližovala, zmenšovala se. Loďka. Bárka. Pramička.

   „A tohle nás má pobrat?“ vyděsili jsme se.

   Za chvíli se na druhé straně řeky od břehu odlepila další a s hukotem motoru vyrazila směrem k nám.

   „No tož toto mě nemůže udržet nad vodou, kurec,“ strachoval se Pavel a pohladil své oblé stokilové bříško.

   „Neboj, tahle je pro nás. Tobě jsem objednal extra tu druhou, abychom nešli ke dnu všichni. A ne abys ji potopil, ať tady neděláš Čechům ostudu,“ škádlil ho Olda, vzal batoh a hrnul se k prehistorickému dopravními prostředku.

   Olda kecal, museli jsme se k Pavlovi na tu loď přidat. Holt, cestovka šetří, kde se dá.

   Vypluli jsme.

   „Kurec, no toto musím natočit. Titanik na Mekongu, no to mě poser.“ Pavel vstal, přešel loďku a začal štrachat v batohu. Loď se zachvěla a zakymácela. Naklonila se na jednu stranu. Někteří se pokřižovali. Kapitán lodi v otrhaných sportovních kalhotách značky Adidas se čtyřmi pruhy nejasné barvy i velikosti začal odříkávat modlitbu.

   Začala jsem přemýšlet, který břeh je v tuto chvíli blíž a kam mám začít plavat, až se loď s velkým šplouchnutím překotí.

   Pavel vylovil kameru a začal dělat gymnastické prvky. Loď se zachvěla ještě víc a kapitán se začal modlit nahlas. Po dvou minutách se už modlili nahlas všichni, včetně batohů.

   Jak nám Pavel později vysvětloval, tak ho nechytla záda a nebyla to sada cviků jógy na uvolnění skříplého nervu a jiných čaker, ale prostě mu jen lodní stříška kazila výhled, a to si žádalo okamžitou akci.

 

 

-30-   Olda je Pepa

 

   Po výstupu na pevnou zem jsme se i s bagáží vydrápali na strmý betonový břeh a usedli do venkovní čekárny. Chvíli jsme přemýšleli, na co tady tak asi budeme čekat, ale Olda po krátké chvíli začal roznášet papíry. Kromě angličtiny na nich bylo ještě podivnější písmo, než byla thajština.

   „Děcka, už sme v Laosu, musíme to vyplnit. Já vám budu diktovat, co do těch kolonek psát, ať to zase nezvoráte.“ To si jen naivně myslel, že budou jeho rady zdivočelým turistům něco platné.

   „Ty, Emile, jak je tady ta kolonka ´SEX´, tak tam napiš, kdys ho měl naposledy a s kým,“ radil zmatenému anglicky negramotnému kamarádovi Pavel.

   „No tohle, co je to za drzost, co je jim do toho…,“ durdil se Emil a zčervenal až za ušima.

   „Ty vole, že ty už si to ani nepamatuješ?“ přisadil si Adam a všichni vybuchli smíchem.

   Pán z budky se vyklonil, aby monitoroval, co že se to děje tak veselého za jeho státní hranicí. Zda se třeba nesmějeme jemu nebo úředním lejstrům. Vypadal váhavě, pak bystře zhodnotil, že jsme v přesile, a zatvářil se, že je to tak všechno v pořádku.

   Olda později uvedl vše na pravou míru a vysvětlil, co ta kolonka vlastně obnáší, že tam nemusíme nic malovat ani vysvětlovat. Stačí jen obyčejné ´F´ jako female (v překladu žena) nebo ´M´ jako male (což je muž). Ať si každý vybere, jak se cítí (i když lepší a jednodušší bývá uvést to, co máme v pase), a to tam napíše.

   „Hele, Olda je Pepa,“ ozval se z rohu Martin a tvářil se vyjeveně.

   „Ty, Martine, už nepij. Ta originál whisky za dolar láhev ti už vážně leze na mozek,“ zhodnotil situaci rázně Pavel.

   „Pokud vím, tak to byla tvoje láhev a sám jsi nám ji vnucoval s tím, že alkohol z rukou lékaře léčí,“ hájil se Martin, jako kdyby na tom v tuto chvíli nějak výrazně záleželo.

   „Ale on je fakt Pepa. Píše to tam a má to i v pase. No vždyť mu koukám přes rameno,“ pokračoval dál a Pavlovy poznámky už dále zcela ignoroval.

   „Kurec, jakej Pepa?“ nešlo na rozum Sofii a chtěla se dobrat pravdy.

   „Tak teda ven s tím,“ ozval se mezitím Olda, který se lišácky usmíval. „Já se ve skutečnosti jmenuji Josef, ale když jsem žil v Americe, tak s tím jménem měl někdo pořád problém a vyslovovali to, jako když si opice šlape na jazyk. Tak jsem si mezi kámošem začal říkat Olda, až se to tak vžilo, že jsem to měl nakonec i v řidičáku a kartičce na zdravotní pojištění.“

   Mě to sice hlava moc nebrala, jak to bylo v té slavné Americe, že si jen tak vymyslíte jméno a oni vám na to skočí a napíšou vám to do jakých dokladů si řeknete, ale konec konců je to země neomezených možností.

   „Jejda, tady není žádný signál. Jak budu volat domů?“ zhrozil se Emil s úděsem v očích při představě, že by doma paní učitelka nedostala svůj pravidelný report.

   „To víš, komouši se imperialistické západní techniky bojí a žádný místní operátor nespolupracuje se zahraničím. Na pár dní si tak ty svoje hračičky můžete schovat na dno batohu,“ utřel nás Olda.

   ´A jo, Laos je komunistický,´ problesklo mi hlavou. To jsme se ve škole možná také učili, ale to už je dávno. Ale byl to pro nás takový netypický komunismus. U nás se zatrhlo náboženství a šmytec. Asi byli s Ježíšem na kordy, ale zdá se, že tady jim Budha nijak nevadil. Klidně uvidíte sedět mnicha a modlit se, kousek dál je malý domeček, který stojí před každým velkým domem, a představuje malou domácí svatyni. Tam se každé ráno nosí obětiny, jako jsou květiny, rýže a ovoce. Nad hlavou mu pak klidně visí rudá hvězda. Sice je trochu pošramocená, jeden cíp nalomený a barva vybledlá, ale pořád je to rudá hvězda.

   „No tak to budu muset večer rozhodně na mail. Ježíši, Oldo, pomoc! Dostaň mě na mail!“ hysterčil Emil a netušil, že zápaďáckého imperialistického mailu se tady bojí ještě víc.

   „No to bych chtěl v této díře vidět.“

   Je pravda, že představa internetu v takové zapadlé ospalé vísce byla trošku legrační. Stálo tu pár domů, cesta hliněná a na kopci nad tím vším malý trochu nakloněný chrám. Tak místní Benátky jsme už měli, teď je na pořadu dne i Pisa.

   „Jó, to si budeš muset chlapče počkat až do Luang Prabangu,“ usadil ho Olda a bylo vymalováno.

   „Děcka, a kdo byste si večer chtěli zajít na jedno, tak se sejdeme dole v hotelu na recepci. Pivo tady mají jen na jednom místě, jinak tu nic neseženete. Tam mi ho ze známosti nechávají,“ oznámil Olda, chňapnul svůj batoh a s klíčkem v ruce vyrazil.

   „Tak v osm,“ stačil ještě houknout přes rameno, než zmizel za rohem.

   Pomalu jsme se také začali rozcházet a plánovat si, co s načatým odpolednem. Pár zoufalců vyrazilo na lov pohledů a ještě větší zoufalci chtěli i známky. Někdo na břehu Mekongu mával rukama, ve kterých třímal mobil. Buď navigoval mimozemské civilizace na přistání anebo to dělal v naději, že sem třeba doletí signál z Thajska. Marné počínání. Ani ťuk.

   My praktičtější jsme se rozhodli pro velké prádlo, protože těch pár ponožek a triček si už o to říkalo. Spíše řvalo z plna hrdla. No, snad to do zítřka uschne.

 

 

-31-   Podpultové pivko

  

   V osm se nás u recepce sešlo jenom pár. Ale Olda tušil, že budou zase opozdilci, a tak trpělivě vyčkával. Scházeli se jako švábi na pivo.

   „Já jen koukám, jak mají v takové divočině a v takovém pajzlu hogo fogo křesla a vyřezávaný teakový stůl. A dveře na ulici jsou pořád otevřené, v recepci také nikdo… To se opravdu nebojí, že jim to někdo ukradne?“ filosofoval Martin.

   „Co blbneš, to je z plastu, dyť by ta souprava stála jinak tak sto tisíc. Viděl jsem to v jednom katalogu. To by bylo asi tak třikrát dražší, než kolik by stála celá tato lepenková barabizna.“

   „Tak za prvé, zkuste to křeslo zvednout… Nejde, co? Má asi tak sto kilo… To by kradl asi jen úplný cvok. A za druhé, tady je tropické dřevo nejlevnější surovinou a času na vyřezávání mají neomezeně. Tady totiž, obávám se, nic jiného na práci nemají. Ale naopak, dovézt sem plastovou židli, jó, to by byl pěknej balík,“ rozluštil záhadu falzifikátů Olda.

   „Asi máš pravdu. A stejně to bude i s tím jejich hedvábím. Já koupila na trhu tři balíky sárí, bylo po pěti dolarech za kus. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že je pravé. Ale teď mi to dochází, že je to pro ně pořád levnější, než nechat dovézt hnusný tesil. No fůj,“ zamyslela jsem se nahlas.

   „A to mi Sofie říkala, že jsem blbá, když jim věřím. Blbka je ale ona, že si těch balíků taky pár nekoupila, doma by za to dala desetkrát víc.“

   Správný Čech se neztratí. Sice nemám ani tušení, co s tím sárím budu po návratu domů dělat, ale nekup to, když je to skoro zadarmo.

  

   Když už se nás sešlo dostatečné množství (podle hrubého Oldova odhadu) a probrali jsme dostatečně i místní surovinové zdroje (to zase podle mého odhadu), dal Olda pokyn a vyrazilo se.

   Mašírovali jsme si to setmělou liduprázdnou zaprášenou ulicí do jiné barabizny s honosným názvem ´Hotel´. Olda něco švitořil s recepční a po očku se na ni šibalsky usmíval. Pak jí začal před očima mávat dolárky, což zafungovalo a slečna celá zjihla.

   Následně jsme zase zjihli my při pohledu na podpultové orosené lahváče s obrázkem slona, které vylovila z tajné skrýše.

   Opravdu netuším, pro koho je tam asi schovávala, žádné davy turistů ani limuzíny s VIPkami nikde na dohled.

   Raději jsem se ani nedívala, jak staré to pivo je a jak dlouho jim v té lednici leželo. Bylo studené a v tom vedru bych asi vypila cokoliv, co kleslo pod tělesnou teplotu. I kdyby to měl být odvar z Emilových ponožek, no, i když… tak hluboce bych zase neklesla, jsem přece za dámu. Upocenou, ale pořád za dámu.

   Každý si zajistil jeden kousek do každé ruky a s rozzářenou tváří jsme se hnali po schodišti nahoru. Dole totiž nebylo místo, kam bychom se posadili, žádné stolky, židle, žádná ´restaurace´ na dohled. Znovu jsem se zamyslela nad původním účelem toho piva, proč ho schovávali pod pultem a kdo by ho pil, případně KDE.

   „Tak šup šup, tudy. Tady se protáhněte a posadíme se na střechu. Je tady krásný výhled. A navíc je to kromě špinavé podlahy u recepce jediné místo k sezení,“ popoháněl nás Olda a rychle za námi zavíral dveře.

   „Ty, Dano, až půjdeme zpátky, musíš se mě držet jako klíště. A třeba mi i před tou bábou dej pusu, jinak se na mě při odchodu vrhne a nezbavím se jí. Kvůli naší žízni jsem se obětoval a usmál se na ni. Jí už teď určitě v hlavě vyzvání svatební zvony.“

   „Jo jo, to jsem si všiml, té neproklouzneš. To na tebe budou muset naskákat všechny naše ženské a my chlapi budeme razit cestu ven,“ prohlásil Pavel. Narovnal se a vypnul hruď. Už jsem jen čekala, kdy se začne tlouct pěstmi do hrudi a řvát jako Tarzan.

  

   Pohled ze střechy hotelu byl zvláštní. V řece se odrážely hvězdy a svit měsíce rozzářil zvlněnou hladinu řeky Mekong. Romantika jako z hollywoodského béčkového filmu.

   Na našem břehu byla tma, jen dvě tři světla, která vycházela z osamělých oken. Romantika céčkového filmu.

   Komunismus.

   Na druhém břehu nasvícená cesta, malá vesnice i budka, co se ve dne tvářila jako hraniční kontrola.

   Království.

   Komunisti nám holt slibovali světlé zítřky, jen ten dnešek nějak zůstal ve tmě.

 

 

 

-32-   Peřeje na Mekongu

 

   Druhý den byli všichni vzhůru snad už za tmy a nemohli se dočkat. Někteří dokonce v euforii vyrazili ven na procházku, zřejmě chtěli sehnat nějakou čerstvou snídani.

   Jediné, co tady bylo čerstvé, byl vzduch. A ten stál za to. Nad řekou se ještě převalovaly chomáče ranní mlhy a městečko vonělo vlhkým horkým pralesem, který nás ze všech stran obklopoval.

    „Tak jsem ještě teď sehnal ty pohledy a známky,“ hlásil nám Emil. Patřil totiž k těm zoufalcům, kteří vyráželi na jejich lov. On ale zapadl do té neúspěšné skupiny, a tak večer načerpal zkušenosti od šikovnějších a dnes šel najisto.

   Pojala jsem podezření, že spíše někde přepadl a ubil turistu, aby mu je vzal. V tuto hodinu tady nemohlo být NIC otevřeno. Natož trafika se známkami. Ani ve dne se tady nedalo nic sehnat. No, asi mě spalovala žárlivost, že koupil něco, co já nemám…

   Konečně jsme vyrazili. Nastal ten dlouho očekávaný okamžik, na který jsme se všichni celou dobu těšili.

   Plavba po Mekongu. Znělo nám to v uších jako čarovná mantra, kterou jsme si opakovali. Olda nám o ní celou dobu básnil a my byli celí nažhavení.

   Sice se jednou po půlce láhve místní whisky svěřil, že v jednom zcela seriózním dokumentu na zcela seriózním kanálu kabelové televize tvrdili, že tento sjezd řeky patří k nejnebezpečnějším na světě, ale my se nebáli. Jistě to nebylo dáno jen naší statečností, ale z velké části i tím, že jsme v sobě měli tu druhou polovinu láhve. Od té doby jsme se na to pro jistotu neptali a doufali, že si jen Olda dělal legraci.

 

   Dotáhli jsme batožinu na břeh řeky a čekali. Sice jsme přesně nevěděli na co, ale trpělivě jsme stále čekali.

   Po nějaké blíže neurčené době se k nám začaly blížit podivně malé lodě, tak pro dva padesátikilové pasažéry bez zavazadel. Rychle jsem vyhodnotili pozice, za jakých bude možno do lodi nastoupit a v ní setrvat- nohy skrčené, kolena pod bradou a na batohu budu buď sedět nebo si na něj odložím ty skrčené nohy.

   Zde nastávala zkouška ohněm pro Emilův čajový servis. Protože jestli překoná tohle, tak snad i zvládne cestu s balkánskými aeroliniemi domů.

   Olda si nás začal skládat do dvojic, evidentně ty mohutnější doplňoval vetchými kousky, aby nás statné Evropany thajská džunka uvezla.

  

   Najednou odněkud z křoví vyskočil mužík, asi zdejší lodní manažer, a začal mávat rukama.

   Nebylo zprvu jasné, zda chce řídit dopravu nebo ho jen přepadl ovád nelidských rozměrů, nakonec nám ale došlo, že chce dát věcem svůj vlastní řád. Tím ovšem Oldův pracně sestavený rozpis značně narušil.

   Ke mně přišupnul obtloustlého mnicha a k Pavlovi vyzáblého místního týpka, co vážil třicet kilo i s tou lodí.

   Na mnicha byl dost legrační pohled. Hedvábný sytě oranžový a snad i naškrobený hábit vykasaný nad kolena, na nohou sandály značky Nike a se stoickým klidem (nevím, zda budhistický mnich může něco dělat se stoickým klidem, ale tak to bylo asi nejvýstižnější a navíc, tady už mě opravdu nic nepřekvapovalo a možné bylo úplně všechno) si na hlavu nasadil ochrannou helmu se štítem, jaké jsme všichni pro naše bezpečí nafasovali. Takové podobné měli policejní zásahové jednotky při naší sametové revoluci, ale to on asi neměl ani tušení.

  Když už byla celá naše kavalerie usazená, zamávali jsme si, zamáčkli slzu dojetí a vyrazili.

   Cesta ale trvala kupodivu velice krátkou dobu. Že by porucha? Nebo díra v nádrži? Nebo snad, nedej bože (a to platí i pro tebe, Budho), bude ještě někdo přistupovat?

   Asi po čtvrt hodině jsme totiž zastavili u břehu na místě, kde stála prkenná polorozpadlá a něčím zeleným obrostlá bouda a v ní švihák ve vytahaném tílku s obrázkem skupiny A-HA na břiše.

   Tvářil se nepřítomně, ale při pohledu na náš konvoj se rozzářil.

   „Hello, how are you?“ vybafl na nás evidentně jedinou anglickou větu, kterou znal, a doufal, že se trefil. Pro tentokrát měl štěstí.

   Odsunul zástěnu a odhalil přístroj, za který by se nemuseli stydět ani alchymisté na dvoře císaře Rudolfa. Byla to podivná sestava baněk a hadiček, ve kterých probublávaly tekutiny podivných barev a zápachů.

   Po chvíli manipulací byl cítit benzín a mě to v tu chvíli došlo. Byla to laoská verze čerpací stanice. Místní Shellka.

   Evidentně jsem ale patřila k minoritní skupince bystrých, protože v tu chvíli se Pavel zoufale ozval, „Ty, Oldo, ale nebudeme to muset PÍT, že ne?“

   „Proč se ptáš? Bojíš se, že by ti to nesedlo po ranní skleničce whisky?“ kontroval Olda a zůstával dál v klidu.

   Pomalu začaly lodě jedna po druhé najíždět k bublající chemické laboratoři a tekutina se začala přemisťovat do jejich útrob.

   Ještě než vyplula loď s Emilem a podezřelou osobou neidentifikovatelného pohlaví a věku, stačil houknout na našeho všeznalého průvodce světoběžníka.

   „A Oldo, co mám říci, až se mi bude chtít čůrat? Jak se to řekne laosky?“

   No fakt mateřská školka, blesklo mi hlavou. Naštěstí ale zapomněl na svůj čajový servis a má konečně normální starosti.

   „Já jsem ti říkal, že ses neměl k té snídani tak navalit, teď jsi jak soudek kafe. No jo, bylo to zadarmo, v ceně ubytování, a to se holt Čech musí pořádně napucnout,“ posmíval se mu Bořek. Ale ten se kafem nenalil jen proto, že zaspal a už na něj nic nezbylo. Takže také tiše závidí. Holt jsme všichni stejní.

   „Vystrč ven pinďoura a ukaž na něj, to je mezinárodní esperanto, tomu bude rozumět i ten oranžovej mnich za tebou,“ přispěchal na pomoc s radou Pavel.

   „Ale aby ten mnich nevytáhl toho svýho v domnění, že si je budou poměřovat,“ přidal se do diskuze Martin, jehož loď k nám právě dorazila.

   „Ty by sis ty svoje prasečinky mohl nechat patentovat,“ rozzlobila se na svého muže Tereza a zavrtěla se ve svém skromném sedadle. Nohy jí koukaly ven z lodi a batoh se převaloval ze strany na stranu na špici, jinam se už totiž nevešel.

   „Hele, Martine, ty si moc nevyskakuj a bacha, ať tu svou loď nepotopíš. Poslali by ti potom domů účet. Už teď máte špici zapíchnutou do dna jako Titanik. Řekni háčkovi, že se bude muset celý den pěkně ohánět.“

   Ale to jsme se už od sebe začali pomalu trhat a na několik hodin to byl poslední pohled na mé kamarády.

  

  

   Ze začátku se řeka jen tak líně převalovala a za lodí se tvořila typická brázda. Takže zatím je všechno, jak má být. No, uvidíme.

   Míjeli jsme osamělé vesnice, sem tam byla vidět prašná cesta, ale prales kolem začínal nenápadně houstnout. Jak se slunce zvedalo výš, začala ze stromů stoupat pára a halila nás všechny do mlžného závoje. Civilizace mizela a řeka začínala nabírat spád. Kolem nás probublávaly peřeje a my se řítili snad stokilometrovou rychlostí přes ně.

   Lodě byly lehoučké, neměly skoro žádný ponor a ani evropský zadek či naditý batoh je netáhly ke dnu.

   Mezi peřejemi vyčnívaly i pořádné balvany a naši kapitáni museli předvést veškeré řidičské nadání, aby se jim vyhnuli. Do těch narazit, tak nevím nevím… Naštěstí tady kapitán pluje den co den, tak snad už tu cestu zná jako své boty a projel by i po slepu. No doufejme…

   Při nástupu na tuto dobrodružnou atrakci jsme si povinně museli natáhnout helmy, ale myslím, že by nám to při nárazu do kamene stejně moc nepomohlo. Mniši odříkávali modlitby (pokud je ovšem bylo přes jekot motoru slyšet) a já doufala, že mezi nimi byla i nějaká za mě.

   Z lesa už byl nefalšovaný tropický prales, ze stromů visely liány a vytvořily z lesa jednolitou vrstvu. Jako kdybychom nad krajinou rozprostřeli sytě zelený sametový přehoz. Když zrovna neřval motor, ozývaly se z lesa podivné zvuky a já byla ráda, že jsme uprostřed řeky a nemůže na mě nic skočit.

 

 

Ukázka č. 3:

 

 

-43-   Klimatizovaný autobus

 

   Tu noc se mi snad ani nic nezdálo, byla jsem unavená a spánek přišel rychlostí Mach 3. Nepamatuji si nic, až ráno nastavený mobil na buzení.

   Nedalo se nic dělat, muselo se z vyhřáté postele. Ale naštěstí den neměl být náročný, v podstatě ho celý prosedíme v autobuse.

 

   Jako vždy jsme byli v pohotovosti a v příručním zavazadle jsme měli teplé ponožky a svetry, jako kdybychom měli dobývat severní pól. Pól ovšem tentokrát přišel za námi.

   Sotva se autobus s hýkáním a poskakováním rozjel, z klimatizace snad začal padat sníh. Ledový vzduch foukal tak silně, že mi to shodilo z vrchní poličky nad hlavou i svačinu s mikinou a já je musela honit po špinavé podlaze.

   „Tak to ne, budu muset rázně zakročit,“ vyhlásila jsem boj větrným mlýnům a začala naklánět záklapky klimošky na všechny strany.

   Ostatní kolem mě se také pustili do ruční práce, ale vše marné. Buď bylo ovládání rozbité a příval ledu nebylo možné zastavit anebo ovládací panel chyběl úplně, takže to táhlo přímo otvorem o velikosti deset na dvacet centimetrů.

   Terka začala lovit nějaký pytlík od svačiny, že tu díru zacpe. Ovšem otvor se jí vysmál a plivl jí promaštěný pytlík zpátky na hlavu.

   Bořek se do toho pustil s vervou jemu vlastní a výsledek byl, že mu klimatizace plivla na hlavu rovnou celý ovládací panel.

   Byli jsme zoufalí. Na sobě všechny ponožky, mikiny a jakékoliv jiné kusy textilů (kdosi měl na hlavě i tašku, aby mu netáhlo na uši), ale nic nezabíralo. Venku tak čtyřicet pět stupňů ve stínu a tady určitě nula.

   Nakonec se nás Oldovi zželelo a vyrazil vyjednávat. Něco si tam vepředu s řidičem špitali, potom mluvili i dost nahlas, ale nesrozumitelně, a nakonec si spolu otevřeli pivo v plechovce.

   No super! Omrzneme a ještě nás to pako někde nabourá! Olda bude taky nalámanej, takže se o nás nepostará a zhyneme zde bídnou smrtí!

   Po druhém pivu se na sebe usmívali ještě víc, řidič vybíral všechny krkolomné zatáčky bravurně jednou rukou a druhou do sebe klopil lahodný mok.

   U třetího kousku mu začal Olda sahat do páček na ovládacím panelu (protože řidič na to neměl volnou ruku) a my jen doufali, aby se trefil a třeba nevypnul motor nebo tak něco.

   Další prudká zatáčka. V ní několik chatrčí z bambusu a se střechou spletenou z listí. Mezi nimi pobíhaly děti v barevných otrhaných šatečkách a honily prasátko. Bylo pomenší a flekaté, skoro jako bývají čínská selátka.

   Chudáčci malí, asi je převálcujeme! Honilo se nám hlavou, protože Olda mu zcela zastínil výhled. Řidič ale evidentně cestu znal, otočil se na nás dozadu a s jedním žlutým zubem se na nás usmál se slovy „No problem“. Tady bylo všechno ´No problem´.

   Rozsvítila se světla v uličce a po chvíli zase zhasla. Olda to netrefil. Další pokus a otevřely se prostřední dveře. Na třetí dobrou to Olda dal a průvan o síle hurikánu Katherine začal slábnout.

   Všem se očividně ulevilo. Asi i řidiči. Nejvíc ale Oldovi, už nás viděl v nemocnici, jak nás tam chodí navštěvovat a přebukovává letenky.

   Do půl hodiny se autobus vnější teplotou a motorem bez chladiče ohřál na snesitelnější teplotu a my pomalu začali sundávat huňaté roláky. Zvláštní bylo, že místní na sobě měli pořád jen vietnamky, krátké kalhoty a otrhané tílka neurčitých barev a změna teplot je zcela nechávala v klidu.

   Po další hodině se teplota zvedla více, než by nám bylo příjemné a my kromě pletených ponožek sundávali i trička (no, holky si nechali alespoň košilku s přesvědčením, že dál už nepůjdeme).

  Když už jsme se začínali bát upečení, někomu se podařilo otevřít okýnko, které bylo zvenku zablokované. Ale český turista je čiperný a neustálým lomcováním si vše otevře.

   Na příští zastávce vytvořili muži formaci k odstranění zábrany i na protilehlém okně s cílem nechat vozítko za jízdy pěkně profouknout. Zdařilo se a na jejich tvářích jsme zahlédly triumfální výrazy. ´Ještě, že nás tady máte,´ říkaly jejich tváře. A my za to byly rády.

   Zastavili jsme uprostřed ničeho, i když řidič avizoval vesnici, ale funkce byla splněna. Na záchod jsme si odskočili do houští, kterého bylo všude kolem dostatek, a vody jsme si sebou vozili vždy velké zásoby.

   Adam vyrazil natáčet scenérie a po pěti minutách ostré chůze dorazil k seskupení chalup, kde se mu podařilo vydyndat i lahvovou vodu. Sice jen jednu láhev, více v celém ´city´ neměli, ale i tak to byl úspěch a rozhodl se s námi o ni bratrsky podělit. To od něho bylo moc pěkné.

   Za tuhle službu jsme mu nechali právo prvního sedadla a on si s nadšeným výrazem dřepl vedle řidiče. Tentokrát jeho údělem nebylo ovládání funkcí autobusu, ale natáčení. Byl šťastný, jako malé dítě, když se rozsvítí vánoční stromeček. Vykřikoval a nesrozumitelně gestikuloval, jedno oko stále nalepené ke kameře. Zřejmě nám v euforii ukazoval místa, která ho zaujala a bez kterých by si neuměl další život představit.

   Míjeli jsme hory, které se prudce tyčily nad námi a my ani omezeným výhledem z okna neviděli jejich vrcholky. Bylo to štěstí, protože stínily cestu a my se dusili ve vlastní šťávě o něco méně. Kam oko dohlédlo, byl prales a jen sem tam u silnice malý shluk bambusových chýšek. Někde pobíhaly v houfu děti, psy, slepice, prasátka, kočky a jiná zvěř, jinde posedávali na zápraží stařečci a pokuřovali.

   Jak jsme sjížděli do údolí, panorama se měnilo a prales pomalu střídala rýžová a ananasová pole. Zřejmě se už blížil čas sklizně, protože ananasy byly nafouklé jako balóny a rýžová pole zlatá jako u nás v srpnu obilí.

  V nižších polohách jsme potom viděli, že jsou pole už sklizená, ale nikde jsem tuto činnost neviděla na vlastní oči, což mě docela mrzelo. Zajímalo mě, jak to funguje, protože s kombajny se sem asi nedostanou.

   V poledne nás z rozjímání vytrhlo poskočení a hrknutí autobusu a už jsme stáli. Tentokrát to naštěstí nebyla taková pustina a uprostřed ničeho byla u silnice dostatečně velká (a to i na místní poměry) restaurace. Měli zde k pití dostatečný počet lahví vody, koly a jiných vymožeností plus k tomu obsáhlý jídelní lístek. Stejně si skoro všichni dali buvola s rýží a bambusem, protože byl hned na první straně a nám se nechtělo ztrácet čas zdlouhavým listováním.

   A navíc vodního buvola jsme ještě neměli; vždy, když jsme si ho chtěli někde objednat, tak jim právě došel. Tady ale naštěstí byl a čekal na nás. Chutnal jako naše hovězí, ale to se nemůže přiznat, doma se o tom bude muset bájit jako o nejúžasnější lahůdce na světě.

   Pak už jen dvě hodiny mezi rýžovými poli a budeme zase ve městě.

   My už jsme si na ten prales zvykli a města už nás přestala lákat. Ale je to v programu, jedeme tam, aby si třeba někdo nestěžoval. On by se určitě někdo našel a já už si teď můžu tipnout, kdo by to byl.

   „Ty, Oldo, co tam jako budeme dělat? Je tam taky nějaký slavný chrám nebo je to jen betonové město?“ ozval se Bořek.

   ´Á, už je to tady,´ pomyslela jsem si. Dalšího na seznamu jsem měla Adama. Vytušil to.

   „Ty, Oldo, pojď se na to Vientiane vyprdnou a frčíme rovnou na Krabi, moříčko, lehárko, drink, co?“

   „No já myslím, že to ani na mě tak nezáleží. Ale je to v plánu, tak aby někdo nenadával. Navíc my to ani nemáme kudy objet, my tam prostě MUSÍME. A jestli jsi chtěl veget, tak sis měl koupit od Čedoku pobytovku ve čtyřhvězdičkovém rezortu.“

   Adam po zbytek cesty smlouval a vymýšlel různé varianty typu místo dvou nočních přejezdů autobusem přímý let k moři a tak, ale to se neujalo, protože byl jediný, kdo s sebou měl takový balík, asi si jen tak mírnix týrnix koupil letenku. Naštěstí cesta skončila dřív, než stačil Oldu nějakou klamnou manipulací ošálit a my se vyhrnuli ven.

 

-44-   Ohňostroj nad Mekongem

 

   Město nedýchalo koloniálním duchem, jako před tím Luang Prabang, bylo to město jako u nás stavby z padesátých let- účelové, betonové, nehezké. Nic vysokého, domky kolem ulic, na kterých byly nalepené stánky čínských obchodníků s kdejakou veteší.

   Olda už měl pro nás extra pelíšky, v krásném hotelu s patiem jako ve španělských nebo mexických filmech. Sem to sice nezapadalo, ale byl tam příjemný chládek. Večer jsme měli volno, tak jsme se rozhodli vyrazit na předběžný průzkum města a dát si něco k jídlu. Přece i tady se musí jíst, i když se nám zatím město moc nezdálo.

   Naším věrným souputníkem na cestě už byl pár dní Mekong, a tak nám to přišlo skoro jako osud, že jsme uličkami dobloudily až k němu a vyčerpáním tam padly. Ale na rozdíl od předchozích měst zde nebyla terasovitá políčka se zelím, ale krásné restaurace s terasami nad vodou. Vzhledem k tomu, že byla už skoro noc, nám byl výhled celkem jedno, a krásné nám přišlo všechno, co vypadalo jinak než česká zaplivaná hospoda čtvrté cenové kategorie.

   Sedly jsme si se Sofií do polstrovaných sedaček a čekaly. Uslyšely jsme za sebou kroky a v naději se hladově otočily, ale ouha, kdo to k nám kráčí, Adam s Evou.

   „No čau, můžeme si k vám přisednout? Kde se tady berete?“ a už si přitahovali bambusová křesílka.

   Asi jsme ani nemohly odpovědět jinak, u ostatních stolů bylo plno a na milenecký pár plný vášně jsme si asi také hrát nemohly. Za druhé jsme se bály, aby nás nezaklel a za třetí už nevím.

   „Jak jste to tady našly? My to hledáme už skoro hodinu, v průvodci mají tu mapku nějak špatně otočenou, od hlavní pagody to mělo být doleva a po třech blocích doprava…“ pokračoval v zasvěceném výkladu Adam.

   Když jsme mu sdělily, že jsme sem došly omylem, že jsme hledaly záchod a u řeky jsme doufaly v křoví, málem ho kleplo.

   Jó jó, tak to bývá. Kdyby  celé odpoledne místo studia devítisetstránkového průvodce zapůjčeného od Oldy běhal po krámech jako my, měl by už i nakoupeno spoustu důležitých krámů, co budou doma k ničemu, ale nám se líbí, a už tady mohl dávat třetí koktejl. Ono se to někdy nevyplácí chtít být moc chytrý.

   Se Sofií jsme si objednaly klasiku „trojkombinaci noodles- chicken- bamboo“ (nebo byla možná obměna „rice- chicken- bamboo“) a čekaly, co z toho bude tentokrát.

   Bylo to naše oblíbené jídlo, ale pokaždé to vypadalo a chutnalo úplně jinak. Naštěstí ale u toho nebyly nikdy namalované papričky, tak jsme nabyly dojmu, že toto koření s tím není kompatibilní, a to nás ve volbě utvrdilo.

   Když si v Čechách dáte klasiku- třeba řízek nebo vepřo knedlo, tak jste stále na svém, mění se jen velikost nebo tloušťka řízku a počet knedlíků. Holt jiný kraj, jiné noodles.

   Přinesená krmě byla nakonec zase lahodná a my už pomýšlely, čím to spláchneme. Do úvahy přicházely dvě možnosti, více jsme v omezeném mentálním rozpoložení nevyprodukovaly. Buď lahvičku vína s Adamem a Evou anebo další klasiku k trojkombinaci- pivo.

   Uprostřed těchto veledůležitých úvah nás vyrušily rány.

   Rozednilo se.

   „Nějak brzy, ne? Je teprve jedenáct večer a bílé noci tady nejsou,“ začala uvažovat Sofie a bylo na její tváři znát, jak marně loví střípky znalostí ze školy.

   Ovšem chyba lávky. Ani tady se nerozednívá v noci z minuty na minutu.

   Ohňostroj. Nad Mekongem nás dostihl ohňostroj. A byl to ten nejkrásnější, jaký jsem kdy viděla. Komouši se asi před námi chtěli blýsknout.

   Rachejtle kouzlily na obloze roztodivné tvary, srdíčka, hvězdičky, snad i slony a přecházely do všech barev duhy.

   Zapomněli jsme na pivo i lahvičku, Adam dokonce na chvíli přestal i hltat své pálivé cosi a pro změnu vytáhl kameru. Něco k tomu nesrozumitelně zamumlal, nudle mu ještě visela v koutku úst, a chtěl vyskočit do pozice kameramana. Při tom si zamotal nohu do popruhu od fotobrašny, ta zadrhla o nohu stolu, který se rozkymácel a rozhodl se políbit matičku zemi. S ním se ovšem k zemi poroučela i Sofie. Sice potom tvrdila, že se nemáme nechat rušit, že má super výhled, ale my usoudili za ni, že je to nedůstojné. Začali jsme její znavené tělo stavět na nohy, ona hlavu v záklonu a stále pozorovala ohňostroj. Nakonec si ho z nás všech užila asi nejvíc.

   Adam váhavě přešlápl z nohy na nohu a sváděl vnitřní boj mezi kameramanem a gentlemanem. Myslím, že už v tom měl jasno od začátku, a tak na něj musela Eva vyvinout nátlak.

   „Hejbni zadkem a pojď nám pomoci nebo ti tu kameru omlátím o hlavu.“ Vypadala tak, jako že je její rozhodnutí nezvratitelné. Zamáčkl slzu v oku a odložil kameru.

   V tu chvíli už se začali sbíhat drobní laoští číšníci z celého okolí a chtěli podat pomocnou ručku. Sice moc netušili jak, ale jejich odhodlání bylo skálopevné.

   Nakonec skončili u otírání Sofie ubrousky a donesli nám vodu gratis.

   Vzhledem k tomu, že ohňostroj skončil zároveň s naší šarádou, došly jsme se Sofií k závěru, že už těch zážitků bylo pro dnešek dost a vyrazily jsme na kutě.

 

 

-44-   Kam se koukneš, pagoda

 

   Ráno jsme se všichni začali scházet pomalu ve stínu patia, rozesazeni na všem možném i nemožném, na co se naše zadnice vešly, a uďobávali jsme snídaně z vlastních zásob.

   Už jsme tam byli skoro všichni. Bylo to jako na kulinářském srazu tetek z Horní Dolní, jenom jsme si místo receptů vyměňovali informace o tom, kde jsme v jakém obchodě který kousek ulovili.

   Po společné snídani Olda zavelel a nastal čas na další kulturu.

   Taxíky tuk tuky nás odvezly na místo, kde stál jeden z nejstarších chrámů ve městě. Byly tam rozlehlé zahrady, v nich veselé bílé pozlacené dvoumetrové pagody a ohromný komplex starých budov. V rohu opadávala omítka. My se jí prozíravě vyhnuli a Olda začal s výkladem: „Pagody nalevo jsou hřbitov a napravo žijí mniši.“ To nám všem už došlo taky. A víc nic? No asi ne. Emil s Adamem začali listovat v průvodci a vypadali u toho jako bratři v triku.

   Zavilí kulturní znalci čekali na výsledek jejich počinu, ale my se Sofií a Terkou vyrazily na osobní průzkum. Expedice do minulosti, napadlo mne a zakopla jsem o mnicha. Šibalsky se usmál a už nás vlekl za nejbližší roh. Jsme tři a v přesile, takže klid. V nejhorším ještě můžeme začít křičet a snad někdo z té naší partičky přiběhne na pomoc, kdyby něco.

   Za rohem měl ale mezi palmami natažený motouzek. Ve dnech velkého prádla zde asi visí jejich ponožky, teď se tady ve větru třepotaly krásné obrazy. Velký umělec, žádné podloudné myšlenky.

   Zkusil to na ceně dvaceti dolarů za kus, ale my už jsme byly za tu dobu vycvičené a zběhlé v umění vyjednávat, takže jsme to nakonec stáhly na zlomek ceny původní.

   S Terkou jsme si koupily po dvou kusech, jen Sofie věštecky pronesla, že je to sice pěkné, ale jak to chceme vozit.

   A tak jsme se zařadily po bok Emila s neforemnými balíčky.

   Proplétaly jsme se mezi palmami zpět a našly zbytek skupinky na původním místě rozchodu s hlavami zabořenými do knihy. Sice znali rok založení chrámu (tedy alespoň si to mysleli), ale nic neviděli a hlavně NEVYFOTILI. Z toho byl Adam až do konce pobytu rozmrzelý.

   Na zbytek dne jsme měli rozchod a večer nás čekal autobusem celonoční přejezd na jih do Bankoku.

   Někteří si ale pořád nedali pokoj a v honbě za poklady vyrazili ověšeni všemi fotícími přístroji na místo největšího chrámu.

 

 

-45-   Vítězný oblouk na laoský způsob

 

   Já jsem chtěla hlavně nasávat atmosféru města a vyrazila jsem pro jistotu úplně jiným směrem. Člověk nikdy nevím, ale rozhodně mě teď nezajímá rok 1974 ani 1920 něco či devatenácté a osmnácté století. Předtím stejně na tomto místě stál prales, takže žádné historické výjevy nečekám. Chci si prostě jen v klidu užít Lao.

   Po chvíli se ke mně přidává Sofie.

   „Uděláme trošku shoping?“ blýskla se prvním anglickým slovíčkem, které ode mě poch

Přihlášení k účtu
E-mail:
Heslo: