Hatha

Sledujte nás na..            
Hledaný výraz:

Román na pokračování- Cena za lásku- Ukázka

Na časté dotazy našich čtenářek na příspěvky v podobě povídek Vám nabízíme exkluzivně novinku- román od naší šéfredaktorky Aleny Harnové

Zašlete nám svůj platný e-mail na adresu alena.harnova@nas-svet.cz a my Vám na něj zašleme celý román v Pdf formátu. Do předmětu napište "Román Cena za lásku". Přejeme krásné léto s knihou! Váš e-mail nebude poskytnut třetí straně, budeme Vám na něj naopak zasílat nejžhavější novinky z našeho webu a Vy budete číst cestopisy jako první!

 

Soumrak lásky na Akropolí

Červen 2008, Atény, Řecko

   Bylo už skoro jedenáct dopoledne a slunce pálilo jako o život. Červen v Aténách je vždycky takový. Ulice sálají teplem a rozehřátý asfalt mě pálí do chodidel přes tenkou podrážku sandálků. Koupila jsem si včera nové, kožené s proužky a zdobené korálky, zavazují se řemínkem kolem lýtka skoro až pod koleno, poslední řecká móda. V Čechách jsem si sice k této příležitosti koupila lodičky na vysokém podpatku, ale tyhle mě včera uchvátily. Kdybych si je kupovala dnes, řekla bych, že na oslavu, ale včera to bylo možná jako předzvěst nebo dobré znamení. Nevím. Ani nevím, jestli dobré. Ale už jsem probrečela hodně nocí a musím to hodit za sebe.

   První kroky mého nového života. Ze soudní síně jsem vykročila vstříc novému životu. Bude lepší? Já nevím, mozkové buňky mám umrtvené a poslední rok už nějak nerozumím významu slova láska. Bojím se, že už tomu nikdy neporozumím, že už nikdy neuvěřím a zůstanu sama do konce života.

   Sama. Samota. Bojím se toho. Co budu dělat? Všechny kamarádky v mém věku už mají děti a manžely, některé už dokonce zvládly i druhé kolo. Mě bude třicet pět a první kolo mám za sebou. Bez dětí, bez manžela, bez rodiny, bez přátel. Čistý stůl. Všechno jsem obětovala, když jsem si Dimitrise před třemi lety brala. Znali jsme se předtím už tři roky, ale všichni mě varovali. Rodina, přátelé, kolegové v práci. Všechny jsem je opustila a utekla za ním. Teď to mám.

   Sedím pod Platanas, což je malé náměstí pod Akropolí, korzo v historické části, všude kavárničky se slunečníky a samozřejmě ty platany, po kterých je to pojmenované. Jejich oloupaná barevná kůra vypadá jako barevný kaleidoskop a nějakým zvláštním způsobem mě to uklidňuje. Hledám na zemi pod kmenem úlomky a v mysli je řadím na místo, odkud asi vypadly. Živé puzzle. Musím nějak zaměstnat mozek, aby se probral a nemyslel na uplynulou hodinu; spíše na celý minulý rok.

   Před třemi lety bylo první naše společné Ne, které náš život spojilo ve svazek. Paradox osudu, řecké Ne znamená české Ano. Možná jsem tenkrát opravdu měla v obřadní síni říci české Ne.

   Teď jsme si vyslechli druhé Ne, ale bylo z úst soudce, který rozváděl naše manželství. Bylo to rychlé, bezbolestné, jako říznutí ostrým nožem. Než ucítíte bolest, je po všem. Sice to všechno vyšlo až na třetí pokus, ale alespoň nebyly žádné tahanice. Ono se ani nebylo o co tahat. Byt jsme měli pronajatý, do něj jsme si koupili jen pračku a pár poliček. Úspory jsme také moc neměli, z těch jsme přežívali zimy. Na léto jsme jezdívali na Krétu, on dělal barmana U Piráta na okraji Cherssonissos, já pracovala v Irakliu v cukrárně. Turistická sezóna je od května do října a zbytek roku se musí žít, jak to jde. Po zimě vám toho moc nezůstane. Plánovali jsme si ale společně malý domek, buď na pevnině nebo někde na Krétě, na samotě mezi olivovníky, moře by nám šplouchalo pod okny a my bychom mohli pozorovat z okna ložnice i z terasy západ slunce. Ale to už je pryč. Byl to jen plán a slib, tím neurazíš, ale také si za něj nic nekoupíš. A slibů mi dával Dimitris hodně.

   Z myšlenek mě vytrhl až číšník. Ani jsem nerozuměla, co říkal, ale předpokládám, že chtěl vědět, co si dám. „Frapé, mégalo glikó,“ odvětila jsem bez rozmýšlení. V tomhle horku nejsem schopná nic jíst, žaludek mám pořád ještě stažený a ledová káva mi udělá rozhodně dobře. Pěkně s mlékem a cukrem, teď už stejně nemám proč hubnout do plavek, s Dimitrisem další sezónu na Krétě už neplánuji.

   Přehodila jsem si nohu přes nohu a opřela se do pohodlné ratanové židle. Na jedno rameno mi dopadalo slunce a příjemně mne zašimralo. Bylo to moc příjemné. Nebyla jsem ani na slunci, ani ve stínu, takový neutrální stav.

   U vedlejšího stolu seděli dva Řekové. Turisté sem moc nechodí, většinou se přeženou po Akropoli jako vítr a valí na další památku. Tady je turistický klid, i když je Věž větrů jen pár metrů odtud.

   Převalovala jsem si skleničku s kávou mezi dlaněmi a netečně pozorovala kostky ledu, jak narážejí do stěn a chrastí. Najednou se mi po rameni mihl stín. Nevěnovala jsem mu pozornost, dokud nepromluvil a nepostavil přede mne skleničku Metaxy s ledem. „Ale já si nic neobjednala,“ bránila jsem se číšníkově chybné donášce.

   „Vy ne, tu Vám posílají ti dva pánové od vedlejšího stolu a ptají se, zda si k nim nechcete přisednout,“ vysvětloval číšník.

   Za ty roky jsem se něco řecky naučila, ale nebyla jsem si jistá, zda mu dobře rozumím. Pohlédla jsem směrem, kterým ukázal. Dva pánové se na mě potutelně usmívali a mávali mi. Takže jsem rozuměla dobře. Měla jsem chuť vstát a nakopat jim zadky, takhle nějak to začalo i s Dimitrisem, jen ten úsměv se časem nějak rozplynul. ´Jo, jo, pořád se jen usmíváte na holky, co sem přijely na pár dní, popletete jim hlavu u baru a na pláži a ona si myslí, že to tak bude napořád. Pak ale přehodíte výhybku a lovíte dál. To není fér. My jsme tady na návštěvě, my se tu nevyznáme, my potřebujeme pomocnou ruku. Ta mě ale teď pustila a já padám někam dolů a nevím kam,´slyšela jsem křičet svůj vnitřní hlas.

   Chtěla jsem se na ně zamračit a mávnout rukou, jako že odmítám. Pak mi ale problesklo hlavou, proč se bránit drobnému flirtu a obědu ve třech, alespoň nebudu tak sama. Bojím se samoty, tak proč v ní setrvávat, kdy to není třeba? A navíc, oni nemohou za to, že mám srdce vejpůl a ani Dimitrise neznají.

   Nakonec jsem kývla a řekla další osudové Ne.


Červen 2002, Cherssonissos, Kréta, Řecko

   Ležela jsem na pláži a chytala první sluneční paprsky letošního léta. V Čechách pořád jen pršelo a nezdálo se, že by mělo letos léto přijít. Koupila jsem si v dubnu dvoje nové plavky a zatím jsem je ještě ani nevytáhla. S holkama jsme dřív chodívaly každou sobotu na koupaliště do Podolí, ale letos jsme tam byly snad jen jednou. Voda byla ledová a místo zmrzliny jsme si dávaly horký čaj.

   Ani nevím, kterou z nás napadlo vyrazit k moři. Dřív jsme to nikdy nedělaly, možná i proto, že nebylo tolik peněz. Před vánocemi jsem si ale našla lepší práci, a tak si to mohu dovolit. Navíc jsme si našli super last minute a dvanáct dní náš vyšlo na devět tisíc. Je to sice bez letištních poplatků a bez jídla, ale my si stejně vždycky někam skočíme na salát a koupíme meloun. Nepotřebujeme bufetové stoly, kde se stojí fronta na šunku a vařené vejce a stejně vám nakonec přímo pod nosem vše vymetou buclatí Němci.

   „Gábi, natři mi prosím záda. Už mě nějak začínají pálit, tak ať se neoloupu. To bych potom nemohla do práci v tom tyrkysovém tričku s hlubokým výstřihem na zádech. Koupila jsem ho ve slevě za šest stovek, ale vypadá božsky, to nesmí zůstat ležet ve skříni,“ volala na mě do šplouchání vln Petra.

   Ležely jsme všechny tři na kraji pláže, tak, aby nám moře omývalo tělo a koukala jen hlava. Voda byla krásně teplá a písek prohřátý, hřál zespodu do bříška. Vlasy jsem měla smáčené a ztuhlé zaschlou solí.

   Vstala jsem a došla k dece. Zalovila jsem v tašce, kde jsem měla oba krémy. Na začátek si vždy beru silnější UV faktor a potom si vezmu ten druhý. Teď jsem sáhla po dvacítce. „Neboj, dám ti na záda pozor, když už máš to tričko…,“ smála jsem se a rozpáleným pískem ťapkala k ní. Lepil se mi na chodidla a pálil do jemné kůžičky mezi prsty. Hned jsem si je smočila ve vodě.

   „Ale budeš muset ven a oschnout, tak se odkul,“ radila jsem jí žoviálně.

   „Holky, co kdybychom si sundaly i podprdu?“ zkoušela naši odvahu Tereza. „Stejně tady nikoho neznáme a nikdo nezná nás, tak proč brát ohledy. Alespoň nám pak bílé proužky nepolezou ze všech halenek. Loni byla moje ségra u moře s holkama a měla krásně opálená záda.“

   To znělo celkem rozumně. V Podolí to neuděláte, obzvláště, když tam tak dvakrát týdně potkáte svou bývalou třídní z ekonomky, ale tady? Proč ne! Navíc trošku toho dobrodružství musíme zažít.

   Natřela jsem Petře záda a odnesla krém zpátky do tašky. Byl už mezitím trošku olepený pískem, ale to je jeho osud, dobře mu tak, já to řešit nebudu. Zatáhla jsem za růžovou šňůrku a dva taktéž růžové trojúhelníčky velikosti dvě mi spadly do klína. Hned jsem si lehla břichem do vody, aby mě nikdo neviděl.

   Chtěla jsem se Terezy zeptat, jak to vypadá s jejím manželem, mají nějakou krizi, tak proto vyrazila s námi. Před dvěma lety sláva na radnici, hromady květin a svatba za sto tisíc, teď se vše proměnilo v pivo u televize a maximálně kino jednou za měsíc. Konverzace kromě jednoslabičného ´ano´ ´ne´ a dvouslabičného ´nevím´ se smrskla už jen na řešení složenek a placení nájmu.

   Tak bych nechtěla skončit, přemýšlela jsem a v duchu si to slíbila. Když si budu brát někoho z velké lásky, tak se to přece stát nemůže. Daniela, Pavlína, Evka i Lenka, všechno moje velké kamarádky z první práce, jsou Šťastné, mají domky za Prahou a já k nim jezdím na návštěvy. První dvě už mají děti, třetí v pořadí je v očekávání. Lenka? Ta by asi chtěla, ale tak nějak jsem pochopila, že to zatím moc nejde, ale proč házet flintu do žita. Ještě nám není třicet, času je na všechno dost. Teď si chci užívat a teprve až po třicítce se usadit. Moře mě příjemně hladilo po stehnech a šumělo mi v uších, že jsem skoro přeslechla mužský hlas.

   Byly jsme tady teprve druhý den, nikoho jsme neznaly, ani Čechy z našeho hotelu, tak mě vůbec nenapadlo, že by mě někdo mohl oslovit. Už když se hlas ke mně sklonil a promluvil tak deset centimetrů od mého ucha, zaregistrovala jsem to.

   „Cože?“ vyhrkla jsem a podvědomě si začala natahovat podprsenku od plavek. Ta ale bohužel ležela v písku dva metry ode mě. Přitiskla jsem se k písku a zvedla opatrně hlavu. Dívala jsem se do tváře hezkého opáleného fešáka. Mluvil na mě anglicky y ptal se, jak se mám a jak se jmenuji.

   „Gábina. Jsem Gábina, z Prahy, a jsme tady s holkama na dovolené,“ mávla jsem rukám ke svýma kamarádkám, ale on ode mě neodtrhl oči.

   „Ahoj Gábino z Prahy,“ řekl a jeho plná ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Tmavě hnědé oči mu zářily a viděla jsem v nich pobavené jiskřičky.

   Zčervenala jsem, styděla jsem se a najednou jsem nevěděla, kam s očima. Byla jsem zvyklá na pozornost mužů. Blondýna s dlouhýma nohama ji vždy přitahuje a už od základky jsem kolem sebe měla hejna chlapů. No, nejdříve to byli spolužáci a dávali mi opisovat úlohy, předháněli se v tom, od koho si opíšu matematiku, od koho češtinu, zeměpis… časem se nabídka trošku vylepšila na pozvání na drink, na víkend, nové šaty, zlatý řetízek, Petr mě chtěl vzít v zimě do Karibiku… Ale Petr je buran, s tím nikam nepojedu, nehodlám se s ním zahazovat, mám na víc…

   „Nezajdeme na kafe?“ ozval se znovu ten příjemný řecký hlas a mě se podlomila kolena, i když jsem zrovna ležela ve vodě.

   „Ano, to by šlo, ale snad bych se měla obléci?“ navrhla jsem hlasem, o kterém jsem si myslela, že by snad mohl znít sebejistě, i když se mi trošku chvěl. Pomalu jsem se zase dostávala do formy.

   „Když se otočíš, vezmu si něco na sebe. Támhle máme věci. A kde tady mají nejlepší?“ Rozhodně nestojím o kafe do plastového kelímku a sedět s ním na dece. To bych mohla v Podolí taky.

   „Mám tady Harleye, znám jedno hodně romantické místo,“ usmál se a vstal z písku. Oklepal si kalhoty a prohrábl rukou delší vlnité vlasy, které se mu vlhkem kroutily do prstýnků. Byly černé jako uhel.

   Asi bych s cizím chlapem neměla zrovna nikam odjíždět, ale já si nemohla pomoci. Vypadá jako řecký Bůh z Olympu. Jako uhranutá jsem ho následovala až na cestu, po které jsme se kolem ostatních pláží a hotelů vymotali na přilehlé parkoviště. Jeho motorku jsem poznala hned. Bylo tam snad padesát skútrů, pár kol a asi dvacet aut z půjčoven.

   Uprostřed stál Harley tak hrdě, jako když král dohlíží na své okolní poddané. Byla naleštěná a na řidítkách měla kožené střapce, které budou za jízdy vlát.

   „A helmu?“ ptala jsem trošku bázlivě.

   „Tu nenosím, potí se mi pod ní vlasy,“ odpověděl a znovu se na mě usmál. „Neboj, jezdím pomalu. Rád si vychutnávám vítr ve vlasech a šumění moře.“

   Nasedla jsem za něj a pevně ho objala rukama kolem pasu. Bylo mi to moc příjemné. Najednou jsem se cítila opravdu jako princezna. To si přece přejí všechny ženy, snad už od mateřské školky, ne? To je ten princ, jen má místo bílého koně pořádnou motorku. Na nic se neptal, prostě přišel a vzal si, co chtěl. To mi imponuje. Ví co chce a jde si za tím. Jen aby mi to jednou nezlomilo vaz, až to, co chce, nebudu už já. Problesklo mi hlavou, ale pak jsem se sama sobě vysmála. Ještě jste si spolu neobjednali ani první kávu na prvním rande, a ty už myslíš na budoucnost? Holka, holka, jestli ty to nějak nechceš uspěchat. Chci nechci, jsem tu na pár dní a dva už jsme proválely na pláži. A tohohle asi chci… Cítila jsem to chvění a mrazení v zádech, když se člověk najednou pro něco rozhodne a zároveň si není jistý.

   I když bylo horko, vzduch od moře mě příjemně chladil. Jeli jsme asi deset kilometrů po silnici, ale potom jsme zabočili na hliněnou cestu. Byla udusaná, evidentně tady jezdí i auta. Pár jsem jich zahlédla za zatáčkou. Kolem byla pole olivovníků a suchá tráva. Jak jsme jeli, zvedal se za námi oblak prachu. Ohlédla jsem se a přes hnědou clonu nebylo nic vidět. Bylo mi to vlastně jedno, co se děje za námi, zajímal mě jen cíl.

Najednou se před námi rozevřely skály a my vjely do malého údolíčka, které končilo u moře. Byla tu malá rybářská vesnice, všude se pohupovaly malé loďky a sušily sítě. Žádnou pláž kolem jsem neviděla, moc turistů tady asi nebude. Do vody vybíhalo úzké dřevěné molo a u skalnatého břehu stálo pár zastíněných dřevěných židlí.

   Můj princ tady zaparkoval svého koně a vedl mě ke stolku nejblíže k vodě.

   „V tomhle vedru je nejlépe u vody, fouká vítr od moře a někdy ti omyje nohy i sprška kapek,“ usmál se a posadil se pod slunečník. Objednal dvě frapé a smažené sardinky. „Tady jsou čerstvé a nejlepší na celém ostrově. Sem turisté moc nejezdí, chodí sem jen místní a ti si potrpí na kvalitu. Oni ji totiž poznají,“ řekl a rozesmál se na celé kolo. Měl krásné široké bílé zuby. Voněl po levanduli a ještě nějakém parfému, který jsem neznala.

   Za chvíli už byly na stole dvě orosené sklenice a velká láhev vody.

   „Já ale nemám hlad?“

   „Já ano a navíc, sardinky nejsou na jídlo, ale na chuť, a tu určitě dostaneš, až ti zavoní pod nosem.“

   Chvíli jsme jen tak mlčeli a po očku se navzájem prohlíželi.

   On sklízel obdivné pohledy od pár kolemsedících mužů, že se mu podařilo ulovit takovou kost. To jsem alespoň z poznámek a pohledů pochopila.

   Oba jsme čekali, až promluví ten druhý. Každý chce mít navrch, ve vztahu, v práci, mezi kamarády, potom si můžeš diktovat. A kdo promluví první, je slabší. Prohrává. Vždy čekám, až promluví chlap, ať dobývá a já si pak mohu diktovat.

   Už jsem měla půlku kávy vypité a on pořád mlčel. Hraje stejnou hru nebo si mě pořád ještě tipuje?

   „Jak dlouho tady budete?“ zeptal se nakonec a mě se ulevilo.

   „Jsme tady do příštího pátku,“ odpověděla jsem po pravdě.

   „Takže to máme před sebou ještě deset dní,“ řekl vesele. „Už jsem se bál, že mi třeba zítra odjedeš. To bychom mohli stihnout ještě spoustu výletů, co? Já pracuji v baru Piratas, to je na konci Beach Road, ale dělám až do pěti odpoledne, tak do tří čtyř do rána. Stav se někdy na kávu nebo koktejl, budeš je mít u mě gratis.“ Znovu se usmál, jako kdyby jeho bílé zuby byly hlavním vývozním artiklem a lehce se mě dotkl pod stolem nohou. Přeběhl mi mráz po zádech, i když bylo snad čtyřicet ve stínu. Stáhla jsem si kšiltovku víc do očí a pořádně si narazila na nos sluneční brýle, aby neviděl, že jsem zrudla.

   „Byla jsi už na Vai? Je to krásná pláž na východním cípu, je tam spousta palem a mají tam hnízdo i pelikáni. Prochází se mezi turisty po pláži. Tam bychom si mohli někdy zajet, chtělo by se ti? Po ránu tam nikdo nebývá a je tam klid, turisti se tam navalí až tak po desáté. Někdy tam jezdíme s klukama hned po práci, tam je nejkrásnější koupání.“

   Přikývla jsem a nevěděla, zda si od toho mám něco slibovat.

   „A jak se jmenuješ ty? Pořád mluvíš, ale to jsi mi ještě neprozradil.“

   „Promiň, jsem z tebe nervózní, moc se mi líbíš a já úplně zapomněl na dobré vychování. Jsem Dimitris. Bydlím v Aténách, mám tam rodiče i sestru, ale přes sezónu dělám tady, vydělám si mnohem víc, než kdybych celý rok dělal v Aténách v kanceláři. A pak mám celou zimu volnou a můžu cestovat nebo jen tak odpočívat a chodit s klukama do kina nebo do barů…“ zarazil se, asi mu došlo, že se mi se svými nočními aktivitami svěřovat nemusí. „Ale všichni mi říkají ´Dimi´, je to kratší…“ dodal na závěr.

 

 

   „Holky, on je úplně úžasnej. Jsem do něho blázen. Já vím, že si myslíte, že jsem cvok, ale on je chlap mého života,“ sdělovala jsem Petře a Tereze navečer v taverně vedle našeho hotelu.

   „Vždyť ho vůbec neznáš,“ namítala celkem logicky Tereza, ale mě teď ta její logika pěkně lezla na nervy. Každý, kdo mi bude stát v cestě a nebude mě chápat, mi poleze na nervy.

   „Je mi dvacet devět a v životě už jsem potkala dost pitomců, abych ten rozdíl poznala,“ namítla jsem jí svou logikou. „Má motorku, hezky se ke mě chová a VONÍ,“ skoro jsem až vykřikla.

   „Holky, nechte toho. Třeba se zítra vůbec neobjeví, tak jako to dopadne u všech letních lásek, nebo se objeví, ale až dorazíš domů, tak vůbec nenapíše, a pak se není o čem dohadovat. Po měsíci si řekneme,“ pronesla věštecky Petra a natáhla se pro kousek smažené krevety z talířku na stole. Včera nám chutnalo všechno, tak jsme si objednali tapas, malé předkrmy na talířku a teď z každého uzobáváme. Daly jsme si smažený lilek s paprikou, plněná rajčata, řecký salát, tzatziky, černé i zelené olivy, smažené hranolky, vepřový a kuřecí gyros. Tereza ještě chtěla nějakou sladkou tečku, ale to jsme jí rozmluvily. I tak budeme nacpané k prasknutí, koláčem se může narvat doma u maminky.

   „Jak si můžeš být tak jistá, že je to ten pravý? O Petrovi sis to myslela taky a vidíš, jak to dopadlo,“ ptala se Petra.

   „Když jsem poznala Petra, byla jsem ještě dost naivní a všechno mu věřila. Ty sliby, že bude chodit z práce dřív, že mi koupí k narozeninám ty drahé kozačky i ten zlatý řetízek, že si pořídíme psa, že pojedeme na dovolenou…“

   „No ale na dovču tě pozval, ne?“

   „Jo, ale s křížkem po funuse. Pořád jsem seděla sama doma v jeho nóbl bejváčku za pět mega, ale byla jsem tam sama s plazmovou televizí. Tu dovolenou koupil, až když jsem se odstěhovala za Evkou a hledala si nový podnájem,“ doplnila jsem trestuhodné chování svého o deset let staršího druha.

   „Kolik je Dimitrisovi?“ ptala se Tereza, jako kdyby to na věci něco měnilo.

   „Nevím, ale tipuji, že je tak o pět šest let starší než já. Proč se ptáš?“

   „No, říkala jsem si, že by alespoň on mohl mít rozum. Zdá se, že by na to mohl mít věk, ale ne temperament. Ten mu velí jinak,“ poznamenala Tereza.

   „Co tím jako chceš říci, že je to magor nebo sukničkář?“ opáčila jsem jízlivě.

   „Ne, jen bude mít trošku horkou jižanskou krev.“

Chcete získat celý román na léto, na cesty a na pohodové ležení u vody?

Zašlete nám svůj platný e-mail na adresu alena.harnova@nas-svet.cz, Do předmětu napište "Román Cena za lásku" a my Vám román v podobě Pdf rádi zašleme.

Váš e-mail nebude poskytnut žádné třetí straně, Zašleme Vám na něj román v elektronické podobě. Dále Vám můžeme zasílat naše nové cestopisy z blogu nebo jiné novinky, výhradně z našeho webu.





Další články

Přihlášení k účtu
E-mail:
Heslo:

.. a budete jako první číst nové cestopisy a novinky. Jako dárek dostanete ZDARMA e-mailem E-KNIHU "CENA ZA LÁSKU"